Vstal jsem již ve 3 hodiny ráno a téměř hned vyrazil z úplného východu Bali ze Selangu po severním pobřeží až na úplný západ Bali do přístavu na Jávu. Minule jsem v noci tuto trasu jel autem 2 hodiny, ale to by nebyl pořádný mototrip, kdyby hned nezačal nějakou komplikací. Chtěl jsem natankovat hned u první benzínky, ale bohužel byla na suchu, k další jsem to měl jen 15 km, ale ta byla bohužel takhle brzy ráno ještě zavřená, tak jsem se rozhodl, že zkusím dojet až ke 3. dalších cca 25 km. To mi ale již benzín nevystačil a taky jsem zkončil na suchu v nějaké vesničce, kde naštěstí zrovna byl trh. Jeden trhovec mě posílal asi 3 km daleko, ale naštěstí v ten okamžik tam dojel nějaký jiný chlapík, který mi řekl, že má benzín doma. A k mému velkému překvapení jsem skončil se skútrem přímo před jeho domem.
Další zdržení mě čekalo ve městě Singaraja, což je 2. největší město na Bali a jeho původní hlavní město, kde zrovna probíhala soutěž v pochodování skupin ku příležitosti zítřejšího dne nezávislosti. Průvod měl dobře přes 10 km a jakmile jsem zastavil u benzínky, tak už jsem se pak už nemohl vrátit, protože v tu ránu byla silnice jednosměrná. Mezi skupinkami v různých uniformách různě jezdily auta a pickupy vyzdobené v červeno-bílých barvách a ověšené indonéskými vlajkami a naložené pořádnými reproduktory, ze kterých se linula všelijaké povětšinou taneční hudba. Okolo silnice občas tancovalo pár místních a taky si zpívali různé písničky nebo fandili pochodujícím. A pozor, toto vše mezi 4. a 5. hodinou ranní! Takže jsem bohužel taky neudělal žádné fotky ani videa, protože na to byla moc tma.
Když jsem vyjel z města, tak už jsem zase konečně upaloval dál na trajekt. Na loď jsem se nalodil opravdu hned a i právě stihl východ slunce. Trajekt plul vskutku rychle, takže na Jávě jsem byl co by dup. Vyrazil jsem rovnou nahoru na Ijen a asi v půlce cesty nahoru jsem u silnice v malém servisu potkal Babu (Trabant), Skippyho (Dominiky ČeZeta) a Maxe (Maluch). Maluchovi totiž cestou upadl výfuk a Babu ten kopec na Ijen nevyjel, tak to raději včera večer otočili a Radek začal vyměňovat náhradní díly, které mu přišly DHLkou na Selang. Egu s Danem, Zdeňkem a Vojtou a Anežka (Jawa) s Markem večer vyjeli až nahoru. Ostatní přespali v servisu a ráno opět pokračovali v opravách.
Nějakou hodinku jsem tam s nimi pobyl, pokecal, nafotil a tak, když mě pak jeden místní čínský zbohatlík pozval k němu do vily, že si tam pak můžeme dát sprchu. Doma neměl jen sprchu, ale 20 m dlouhý bazén, jezero s veslicí, 6 hektarů rýžových políček, zahradu se sádrovými dinosaury a další různé kýče. Poté jsem se rozhodl, že si těch zbylých 14 km a 1200 výškových metrů na Ijen vyjedu.
Nahoře na parkovišti pod Ijenem jsem akorát potkal zbylé členy trabantí expedice, kteří se zrovna balili na odjezd. Všichni ze sopky byli naprosto nadšení a děkovali mi za další super tip. Nahoru se večer protáhli bez placení vstupného, ale když pak se zhaslými čelovkami procházeli kolem domečku dělníků (a ne správců parku, jak si mysleli), tak si Dan zvrtnul kotník. Ale i tak se vyškrábal až nahoru a i dolů do kráteru, kde měli štěstí a byli tam naprosto bez jiných turistů jen spolu s pár dělníky, kteří zde těžili síru. Povedlo se jim taky parádně nafotit a natočit modře hořící sirné výpary.
Danovi pak začala noha natékat, takže se z posledních sil vyškrábal nahoru na okraj kráteru, kde ho jeden dělník naložil do vozíku, které zde mají nově na svážení síry dolů na sběrné místo. Nahoře pak zůstal akorát fotograf Vojta, který tam chvilku přespal, ale poté ho budily neuvěřitelné zástupy stovek místních turistů, kteří se tam vydali o volné neděli.
Ještě jsem je pak zavedl k vodopádu kyseliny sírové, kde jsme se moc dlouho nezdrželi a už jsme pak pomalu sjížděli zpět dolů do servisu nad Banyuwangi. Po cestě Zdeněk s Vojtou pořád vyskakovali z auta, aby natočili jak Dan s Babu a Marek s Anežkou opatrně sjíždějí prudké stoupání. Babu totiž pořádně nefungují brzdy, takže i já jsem se po cestě nahoru obával, jestli neskončí někde v příkopu. Naštěstí vše dobře dopadlo a dole jsme se pak opět všichni v pořádku shledali.
Radek s Maluchem ale stále ještě nebyl hotový, tak jsme si zde mezitím dali oběd, zálohovali fotky a tak různě pracovali na notebooku, plánovali kudy jet dál po Jávě, někteří dospávali spánkový deficit z Ijenu a já si opravil konektor na GPSce a přišrouboval 1 ztracenou matku z SPZetky. Když pak s velkou slávou konečně Malucha nastartoval, tak jsme se opravu pomalu zabalili a kolem 3. hod. vyrazili zpět dolů do Banyuwangi s tím, že pak pojedeme dál na západ.
Bohužel Maluchovi se po 3 kilometrech zasekl jeden ventil válce, takže jsme opět stáli. Radek se to pokusil rychle opravit, ale bohužel to opět bylo na vyndání motoru z auta. Zaparkoval před jedním místním obchůdkem a s Markem 2 se opět dali do práce. My jsme se zde mezitím seznámili s místním IT specialistou a super klukem Sonym, který nás pak na večer pozval k sobě domů na večeři a že u něj můžeme přespat. Taky nám pověděl, že večer je ve městě na pláži velká oslava 70 let indonéské nezávislosti, při které vypustí 1945 papírových lampiónů. Radka s Markem 2 jsme tam tedy zanechali a zbytek vyrazil na pláž.
Na pláži již byla spousta místních, plážová promenáda s warungy a pódium, před kterým již byl nachystaný místní javánský bubnový orchestr Terbanang. Sony mě protáhl až dopředu, takže jsem ho tak mohl pěkně natočit. S Vojtou a i ostatními jsme tak trochu tápali po okolí a netušili jsme odkud kam budou lampióny vypouštět. Mezitím se zde alespoň vystřídalo pár zpěváku, aby zabavily obecenstvo. Ale to už se pomalu začal zvedat vítr a poprchávat, déšť naštěstí ustal, ale vítr naopak zesílil. U nás by normálně vypouštění lampiónů zrušili, ale v Indonésii ne. Místo toho lampióny rozdali doslova tisíců dětí a školáků a začali je instruovat jak lampión vypustit. Ale ani těm, co předváděli vypouštění lampiónu, se to pořádně nepovedlo a ihned po jeho vzletu vletěl do publika v hledišti, které začalo panikařit.
I když se celá akce nepovedla, tak i přesto to byla velká sranda, jak lampióny létaly různě mezi lidi, i na kapelu a dokonce málem i na hejtmana místního kraje, proti čemuž vtipně zakročili všude-přítomní policajti. Ale hasiče jsme zde nikde neviděli. S Vojtou jsme toto šílenství nafotili a náramně se u toho bavili.
Cestou zpět nahoru do Licinu, kde stál Maluch jsme se dostali do dopravní zácpy při výjezdu z parkoviště a pak tak u jednoho jsme potkali místňáka, který prý doma v Surabayi má taky Jawu 250 a Fiat 500. U Sonyho doma jsme se ubytovali v jeho rozestaveném penzionku, internetové kavárně a plánovaném rádiu a televizní stanici. Ihned jsme dostali kávu, čaj a sušenky. Většina šla pomalu spát, chvilku jsme si ještě kecali s Danem, Dominikou a Vojtou a čekali na večeři, kterou nám vařila Sonyho matka. Večeři jsme dostali až někdy po 23.h. ale to už jsme si jí dali jen já s Vojtou a Markem.