Ráno nás kupodivu ani nevzbudil halekající muezín z nedaleké mešity, takže jsme se pěkně vyspali a většina nás vstávala až kolem 7.hodiny javánského času (o hodinu méně než na Bali a tudíž o 5 hodin více než v ČR). Ihned jsme od Sonyho maminky dostali opět výbornou kávu, čas, smažené banány a smažené sladké brambory. Posnídali jsme, vytáhli notebooky a začali pracovat. Mezitím jsme vyslali Radka se Sonym na motorce do města pro matku se speciálním závitem, která drží ventil pístu, aby tak konečně Radek mohl dát Malucha opět do kupy a my vyrazit dál na cesty.
Sonyho jsem také zaúkoloval, aby sehnal Voltaren na tu Danovo vyvrknutou oteklou nohu. Sony naštěstí byl rychle úspěšný, takže se Radek s Markem 2 mohli rovnou dát do oprav. A Dan si tak kromě pomazání nohy Voltarenem jí i otejpoval. Já dopisoval deník, plánoval na mapě kam se po cestě podívat a povídal si se Sonym o jeho ambiciózních plánech. Přestavuje dům na penzion o 5 pokojích a dále zde chce mít vlastní rádio, televizní studio, internetovou kavárnu a turistickou kancelář. Taky mu už ráno přišli 3 dělníci, kteří měli dělat na stavbě, ale nechtěli nás rušit, tak se raději dívali na televizi. Ostaní buď brouzdali na netu, spali nebo procházeli fotky…
V deset hodin jsme se podívali v televizi na oficiální proslov a přehlídku přesně k 70. výročí vyhlášení nezávislosti Indonésie na Holaňdanech. Okolo jedenácté jsme již dostali oběd, který byl ještě více bohatý než večeře. Všichni jsme se pořádně nadlábli, když v tom se nám už ozval Radek, že za chvilku budou již mít Malucha hotového. A tak jsme se již raději dopředu nachystali, abychom mohli pak co nejdříve vyrazit. Celý den jsem se nejvíce bavil s fotografem Vojtou a kameramanem Zdeňkem, ale s Dominikou a Markem si taky rozumíme, jen každý měl na starosti své věci…
Když pak Radek, Marek 2 a Kuba slavnostně přijeli s opraveným Maluchem, tak si ještě také dali jídlo a sprchu, jenže Radek si pak také ještě dal věci do pračky, protože již z těch věčných oprav měl vše špinavé. Tudíž se čekání na odjezd ještě o kus protáhlo. Nakonec jsme si udělali společnou fotku se Sonym a vyrazili konečně ven z města na západ po severním pobřeží Jávy. Ještě jsme tedy natankovali a nakoupily nějaké zásoby sušenek a byli jsme připraveni na dlouhou cestu.
Vyrazili jsme až po 3. hodině, takže jsme toho až tolik před sebou neměli. Jakmile jsme vyjeli z města, tak jsem okamžitě vjeli do divočiny národního parku Baluran, kde sem tam hořel podrost v lese. Po chvilce ale Radek opět hlásil z Malucha, že jede jen na jeden válec. Zrovna jsme byli v kopci a nebylo kde zastavit, tak jsme se pomalu vlekli nahoru a kolem nás rychle jezdily ohromné autobusy a náklaďáky. Když jsme zastavili, tak hned vyskočil Zdeněk a šel točit Dana jak se rozčiluje, že si dokonce myslí, že Radkova hlava je lepší než ta, kterou si nechal poslat DHLkem a teď 2 dny měnil a opravoval. Ale nakonec se ukázalo, že měl jen spadlý kabel od svíčky. Všichni si oddychli a mohli jsme se tak probíjet mezi obřími náklaďáky dál.
I přes ten občas šílený provoz se jelo krásně, protože zrovna zapadalo slunce, které prokukovalo skrze stromy a na východ prokukovala sopka Baluran. Ke konci NP jsme viděli podél silnice procházet velké bílé krávy, které měli namířeno kamsi do lesa. Když jsme sjeli z kopečků v NP na rovinaté severní pobřeží, tak doprava ještě více zhoustla. Předjížděli nás šílení řidiči velkých dálkových autobusů a mi zase museli pomalu a postupně předjíždět hrozivé náklaďáky, které se vlekly jen 30km/h. Ale jinak cesta vedla mezi poli zlátnoucí kukuřice a vysoké cukrové třtiny, kterou zrovna sklízeli a nakládali na malé vláčky. Jeden takový nám také zkřížil cestu na mini železničním přejezdě, takže ta cesta nebyla zase až tak zlá.
Když se setmělo, tak jsme zastavili na večeři na Bakso a po tmě se vydali přes město rušné Situbondo, kde jsme trochu zabloudili, dalších 40 km dál na západ na pláž Pasir Putih (bílý písek), kde jsem byl s tátou přesně před 3 měsíci pro perly. Dojeli jsme tam až po více než hodině s celkem 133km a 4,5 hodinách cestování za sebou. Pověsili jsme hamaky mezi stromy na pláži a já dopisoval deník a zkoušel se marně připojit na net, zatímco Dan uspěl a na svůj Facebook hodil několik dalších galerií. S Radkem jsme pak ještě kecali a dokonce mi připájil ulomený mini USB konektor na GPSce, který už špatně fungoval, tak teď alespoň funguje 100% napájení ale bohužel datový kontakt nefunguje… Spát jsme šli až kolem půlnoci, kdy už všichni dávno spali.