Již kolem 6:30 mě vzbudil Vojta, že prý co má dělat, že si teď jen na 5 minut odskočil na záchod a když se vrátil, tak byl otevřený kufr Babu a chyběli v něm 2 notebooky a komplet kufr s nářadím! V tu ránu vylítl i Dan ze stanu a začal se rozčilovat, jak je možné, že někdo nechal odemčené auto. Zloděj byl opravdu drzý a pohotový, protože opravdu těsně vedle visel v hamace za Babu zavěšené Radek a spal. Průšvih je, že většina týmu nemá osobní zodpovědnost za věci…
Ihned jsem se šel zeptat vedoucího směny na benzínce, kterého Vojta viděl nakukovat do našeho kempu. Ten prý nic neviděl a předchozí večer se zde prý ztratila velká motorka Kawasaki Ninja a normálně zde kradou tachometry (či co) z náklaďáků… Dojel jsem Danovi dobít kredit v mobilu, aby mohl zablokovat přístup do DropBoxu apod. Zabalili jsme se, natankovali a kolem 9. hodiny vyrazili dál směrem na západ do Sola, kde nás už očekával Robin ze Superbike Moto obchodu, s kterým jsem se seznámil po internetu, když jsem sháněl loď do Malajsie pro mě i Trabanty.
Projeli jsme městem, kde jsem hledal něco dobrého a pro Trabanťáky nového k jídlu, ale našel jsem asi až po hodině pár zajímavých stánků s jídlem na menší tržnici v nějaké vesničce za městem. Dali jsme si Bubur injin (puding z černé rýže), Kacang ijo (puding ze zelených fazolek) a ještě nějaký jeden zajímavý puding z nějaké bílé hmoty s palmovým sirupem. Zapili jsme to nápojem Cimcau, ještě nakoupili ovoce Lewa, Pepino a Salak a pomalu vyrazili dál.
Opět jsme projeli několik měst, když už jsme dojeli do města Madiun, které jsem si myslel, že objedeme ze severu a dále do Sola v nížinách kolem kopce Lawu. Ale Dan to vzal podle mapy po nejpřímější cestě v mapě, která právě vedla přes průsmyk Serangan. Dan to zjistil, až když se Babu zastavil v kopci a měl problém zařadit rychlost hycomatem, Mezitím jsem si odskočil pár metrů k horskému jezírku Wurung, kde bylo pár rybářů a žluté šlapací labutě. Když jsem se vrátil k ostatním, tak Babu již byl opraven a mohli jsme tak pokračovat dál po serpentinách s nádhernými výhledy na další jezero, políčka se všelijakou zeleninou a jahodami a později hustou džunglí.
Trabanti jeli vcelku pomalu a tak jsem se na chvilku odtrhl a jel sám až do průsmyku do 1940 m n.m., kde tedy už byla pořádná zima a tak jsem se po cestě musel trochu přiobléct. Když jsme se později v průsmyku opět všichni sešli, tak jsem Danovi řekl, že je to vlastně letos nejvýše, kam Trabanty vtáhl, ale protože chvátal do Sola, kde by mohl nakoupit nové nářadí. Sjezd dolů byla taky extáze pro motorkáře – jedna zatáčka za druhou s úžasnými pohledy do údolí. V půlce kopce jsme se pak opět sešli a chladili brzdy. Já ani neměl co chladit a tak jsem se opět odpojil od skupiny a jel se podívat na nedaleký chrám Sukuh.
Zkratka byla naprosto dokonalá jen nebýt těch neskutečně strmých kopců, které jsem většinou musel tlačit pod plným plynem. Ale odměnou mi byli dokonalé výhledy do údolí a na kopce poseté různými políčky a záhonky. Navíc tato silnička byla výhradně jen pro motorky a stejně jsem zde žádnou nepotkal, takže to bylo takové malé rychlé dobrodružství.
Chrám se bohužel zrovna rekonstruoval a byl pod lešením, takže to nebylo nic extra, ale nevadí, byl jsem zde už před 4 lety. Erotické reliéfy z Kámasútry byly taky fuč. Tak jsem opět nasedl na skútr a jel o další 4 km mezi čajové plantáže. Zde jsem udělal pár fotek skútru v čaji a ještě se podíval do staré holandské koloniální čajovny.
Po 4. hodině jsem se vydal na cestu zpět a dál dolů do Sola. Cesta ubíhala vcelku rychle, takže kolem 5.h. jsem se opět setkal s Trabanty, kteří již byli na návštěvě největšího prodejce velkých silničních motorek v Indonésii. S majitelem Robinem jsem se seznámil jen pár týdnů před tím na internetu, když jsem sháněl nějakou loď pro Trabanty do Malajsie. Bylo to příjemné setkání a jeho dva kluci hned na mě spusili dobrou angličtinou. Chvilku jsme kecali o všem možném, dali si sprchu a najednou přijel nor, který se právě vrátil se Sulawesi, které celé objel za 3 týdny. Největší sranda byla, když uviděl Dominiku, tak jí hned řekl, že se přeci viděli před rokem v Kyrgyzstánu a má její nálepku na kufrech motorky.
Poté jsme všichni hromadně vyrazili do obchodu s nářadím, kde Dan nakoupil to nejnutnější nářadí, které jim někdo ukradl, a poté již na naprosto delikátní večeři – Naší liwet – rýže s výborným tofu na různé způsoby a také různými kokosovými omáčkami. A jako desert jsme dostali lepivou rýži s palmovým sirupem a strouhaným kokosem. Mezitím jsme kecali o cestování všude možně na světě, ale hlavně v Indonésii.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v několika obchodech, že si koupíme pivo, ale opět ho nikde neměli. Robin se svoují manželkou byli celí nesví, že budeme spát u nich doma na zemi. U Robina doma jsem pak ještě kecali dlouho do noci, než jsem pak šel spát jako poslední, kdy jsem sepisoval deník a updatoval naše weby a tak…