Celou noc jsem spal těsně vedle Robinovo superbiku taky Yamaha, ale ta nej – R1. Dan s Dominikou už pomalu vyměňovali rozetu na ČeZetě, ostatní se vydali na nákupy oblečení a já dopisoval deník. Mezitím Robin donesl balíčky s rýží a různou přílohou a také kávu a pomerančový džus v igelitových pytlíkách, z čehož všichni měli srandu.
Dan ještě pak musel dokoupit další nářadí, přičemž to zrovna dorazil se na nás podívat Američan Ben, který zde učí angličtinu. Je to zapálený lingvista a zajímala ho jen naše čeština… Kecali (hlavně Vojta) jsme s ním přes hodinu, mezitím ostatní našli obchod s mobily a 5 nových si koupili. Dominika si ještě chtěla nakoupit nějakou tu batiku a tak jsme na doporučení Robina do muzea batiky, které jsme ale nenašli a tak jsme se vydali na druhou stranu směrem k paláci, kde má být tržnice s batikou.
Váhali jsme, zda jít pěšky nebo autem, nakonec jsme šli jen ve 4 (já, Dan, Dominika a Vojta) pěšky po hlavní nákupní ulici, kde prodávali vše možné. Moc se nám líbil tradiční čínský krámek s kořením a všelijakým dalším krásně vonícím zbožím, dále nás pak překvapila spousta malinkých stolečků s váhou, kde vykupovali zlato. Dan si pak taky od jedné báby kořenářky koupil kus dřeva z kmene stromové kapradiny, když nás hned za rohem zatáhl jeden místňák do poklidných, malebných a úzkých uliček, aby nám ukázal batikovou dílnu.
Byl to tedy spíše luxusní butik s opravdu kvalitní a drahou batikou, ale vzadu měli pěknou, starou a tradiční manufakturu na výrobu batiky. Krásně to tam vonělo voskem a přírodními barvami. Jeden pán tam mosazným velkým razítkem svižně otiskoval různé motivy na látky, zatímco paní malovali malými konvičkami na látky všelijaké klikyháky a ornamenty. Měli zde také spoustu krásných razítek, velké kádě na barvení a i suroviny do nich.
Dominika s Danem si však šli nakoupit do menších krámků v okolí a my s Vojtou mezitím fotili atmosféru historických uliček, kde jen občas projel becak (rikša). Vypadalo to zde, jakoby se zde zastavil čas; trochu mi to zde připomínalo ospalé chorvatské uličky. Během čekání jsme si dali různé ovocné džusy a já Es Dawet – místní tradiční ledový nápoj. Po nákupech jsme se ještě vydali podívat na palác, ale zrovna zde bylo staveniště (no spíše demolice) a tak Dan udělal joke do filmu, že palác zrovna rekonstruují.
Na cestu zpět jsme si vzali dva becaky a nechali se ten 1 km odvézt zpět. U Robina si už všichni hráli s novými mobily a taky stále řešili ucpaný záchod, z čehož byla Robinova manželka docela naštvaná. Ale nakonec se ho podařilo hovnobijci Radkovi a kutilovi Vojtovi jakž-takž uvolnit a tak jsme se již konečně mohli pomalu chystat na odjezd. Robin mi ještě ukázal několik instruktážních videí o bezpečnosti na motorce (dělá totiž instruktora jízdy na motorkách) a taky radil, ať si pořídím pořádné ochranné oblečení a helmu, i když jen na skútr…
Od Robina jsme vyjeli až před 4. hodinou a navíc docela trvalo, než jsme se vymotali z města ven, za nímž jsme téměř hned opět stavěli na jídlo. Kdybychom zastavili o pár kilometrů dál, tak by vůbec nebyl takový problém sehnat něco pořádného pro 10 lidí k jídlu. Ale takhle jsme sehnali asi až u třetího stánku kuřecí polévku s domácími nudlemi. Po jídle jsme ještě jeli kousek k největšímu hinduistickému chrámu Prambanan, který jsme ale jen objeli a Trabanty jsem ještě vzal další 3 km dál za něj k menšímu chrámu Plaosan.
Zde se u něj dalo zaparkovat přímo u plotu, že jsme ho měli opravdu jen pár metrů od nás. Snažil jsem se ale s ochrankou domluvit, aby nás pustili jen těch pár metrů za branku, ale ani po hodině přemlouvání nepolevili a to dokonce i přijel sám komandant – vedoucí… Zavěsili jsme si tedy hamaky na plot a na druhé straně za zahrádky Trabantů a ustlali si tak na parkovišti. Pojedli jsme ještě pár gorenganů, které jsem Trabanťákům koupil a Dan mezitím Dominice namontoval nové zadní světlo na motorku, ale ne jen tak ledajaké – modro-růžově blikající…