Noc s výhledem na téměř 1200 let starý chrám byla naprosto magická a spalo se nám tak parádně, i když kolem nás občas projela motorka nebo auto. V 7 hodin nás už pustili do chrámu, který jsme si v klidu jako jediní návštěvníci důkladně prohlédli, natočili a nafotili… Uvědomil jsem si, že jsem v tomto chrám u vlastně ještě ani nebyl a tak jsem si to náramně užil. Navíc byla i po ránu pěkně vidět sopka Merapi v pozadí.
Po 9. hodině jsme vyrazili do Jogjakarty se podívat na palác a do dílen loutek Wayang kulit na stínové divadlo. Dan palác omylem objel a zaparkoval u jeho východu a zároveň loutkářských dílen, ale protože ho stále bolela ta noha a palác se mu zvenčí nezdál kdo ví jakej, tak jsme šli jen do těch dílen. Zde z toho byl taky trochu zklamaný, že už je to dosti turistické, ale ostatní byli nadšení, že je to opravdu krásná mistrovská práce, co místní mistři zvládnou vyřezat do buvolí kůže.
Po loutkách jsme se ve městě zastavili akorát už jen na oběd v místní jídelně, kde jsme si dali indonéskou klasiku smaženou rýži a nudle, ale taky již mangový džus a vedle v pekárně koblihu posypanou sýrem, kterou všichni viděli poprvé… Po asi 30 km jízdy za město jsme objeli Borobudur, nej. buddhistickou stúpu na světě, a zezadu něj jsme mezi rýžovými políčky natočili průjezd Trabantů v popředí s chlapy jak mlátí rýži a v pozadí s Borobudurem.
To už jsme ale pomalu hledali přístupovou cestu k tzv. „slepičímu kostelu“, který během posledního roku několikrát proběhl internetem. Asi až na 3. pokus jsme našli tu správnou cestičku a dojeli na malé parkoviště, ze kterého již vedla jen velmi strmá vybetonovaná dvou-stopá cesta nahoru, navíc zavřená závorou. Auta i motorky jsme tedy museli nechat dole, zabalit drona, přidělat kolečka k vozíkčkům a vyrazili pěšky nahoru. I když to nebylo moc daleko, tak jsem se dost zapotil, když jsem tlačil (Kubu, vozíčkáře) až nahoru.
Před námi se objevila naprosto neuvěřitelná stavba – ohromný kostel s hlavou připomínající slepici místo kostelní věže a na druhé straně i s ocasem. Celý projekt však ještě není dokončen a tak je všude zatím jen holý beton a prach. Ale i tak se dá po dřevěném schodišti vylézt skrze krk a hlavu až do korunky. Odsud se nám naskytl pěkný výhled na okolí, i když trochu v oparu, ale v dálce byl vidět vykukující chrám Borobudur. Užívali jsme si výhled, zatímco Vojta již dole připravoval drona na focení a natáčení. V tom se najednou za námi nahoru vyškrábal i Kuba a chvilku za ním i starší pan Daniel, ze kterého se později vyklubal sám pan majitel a stavitel této stavby.
Měl jsem tu čest s ním udělat interview na kameru a zjistit tak spoustu zajímavých skutečností. Např. že je to holubice, symbol míru, a ne kostel, ale modlitební dům pro všechna náboženství. Daniel je čínského původu a již má přes 70 let, celou stavbu financoval z vlastních prostředků, ale cca před 10 lety mu již nevyzbyl dostatek na dokončení. A možná i právě proto má toto místo takovou svojí tajemnou atmosféru.
Jakmile zapadlo slunce, tak jsme se vydali zpět k autům pro věci na spaní a já zajel dolů do vesnice pro jídlo pro všechny. Zde jsem nakoupil všelijaké různé dobroty, které Trabanťáci ještě neochutnali. Já si zde ještě dal výborný speciální jogjakartský teplý desert Ronde a cestou zpět se umyl u lidí v domečku u parkoviště.
V chrámu již měl Dan rozložený notebook přímo uprostřed dómu a sepisoval spolu s Dominikou článek pro iDnes. S ostatními jsme se mezitím pustili do jídla, které jim moc chutnalo a velice mi děkovali za úžasný catering. Marek 2 s Radkem si ustlali až na vrcholu v korunce holubice, zatímco já jsem si jen o patro níže v jejím krku zavěsil hamaku, taky s pěkným výhledem z oken.