Den 11: S Trabanty v holubím chrámu nad Borobudurem
Ráno jsem se samozřejmě nestihl probudit na východ slunce, ale prý stejně nebylo moc o co stát, protože byl hodně v oparu. I tak jsem měl pěkný výhled z hamaky z oken přímo kolem sebe. Vojta se Zdeňkem už opět pomalu chystali drona na natáčení, zatímco Dan pomalu vstával a začínal zjišťovat, že to do Bangkoku asi nestihnou dojet. A tak přišel s nápadem, že dojedeme do Jakarty, tam zkusíme jen jako poptat starou dřevěnou nákladní loď phinisi do Malajsie a pojedeme jakoby dál do Medanu, zatímco jim bude spediční firma v Jakartě shánět kontejner. Dan totiž chce již potřetí s Trabanty překročit rovník, takže bychom dojel na rovník a pak se vrátili zpět do Jakarty…
Natáčení a balení se trochu protáhlo, takže jsme vyrazili až po 11. hodině, ale ke snídani jsme měli nějaké zbytky od večeře, takže jsme od holubího chrámu jeli rovnou dál směrem na Semarang. Kolem poledne jsme zastavili na oběd v zájezdní jídelně padangského stylu, kde jsme ještě s Trabanty ještě nebyli. Všichni si (až na pár výjimek) naložili na talíř kopec rýže a pak si každý nandal všelijakou zeleninu, jakou chtěl a jedno maso (kuře, sumec, ryba) – to vše jen za 13 000 rupií. Ale když jsme si objednávali pití, tak se paní servírka opět nedopočítala do deseti…
Cesta se najednou vyhoupla trochu na kopce a tak jsme se konečně po stovkách kilometrů v husté zástavbě dostali opět do přírody a kolem nás zase byli rýžová políčka a lesy. Jakmile Dan u cesty uviděl prodávat duriany, okamžitě zastavil. Rovnou jsme koupili tři střední kusy a jeden rozloupli a jali se ho postupně ochutnávat. Většině lidí smrděl a moc nechutnal, ale někomu jako např. právě Danovi, Markovi a mně moc chutnal. Natočili jsme o tom pár záběrů a jeli zase dál.
Jakmile jsme zase začali klesat z kopců směrem k severnímu pobřeží, tak se zástavba kolem silnice začínala opět zhušťovat, provoz taktéž, ale silnice se naštěstí rozšířila na čtyřproudou, takže se jelo vcelku rychle. Ale taky se pořádně oteplilo, takže mi v helmě bylo pořádné horko. Naštěstí jsme zastavili na benzínce, kde jsem si dal i v oblečení studenou „sprchu“. Mezitím tam Trabanti potkali tzv. „cikány silnic“ (nebo taky piráti silnic), kteří zde měli své šílené šroty posvařované ze skútrů Vespa na velké (široké, dlouhé a nízké) tříkolky, které se ale nedali ani pořádně ovládat. Marek se na jednom stroji chtěl svézt, ale nějak jim rozbil startování. Když se to opravilo, tak na tom dokázal ujet jen pár metrů, než to zase zdechlo…
Na benzince jsme se rozhodli, že zkusíme vjet na dálnici i s motorkami, které tam ale v Indonésii nesmí, abychom se tak vyhnuli zácpám v ohromném městě Semarang, které bychom jinak museli projet. Na mýtné bráně nás samozřejmě zastavili a já se dal do vyjednávání. Kupodivu zaměstnanci nebyli ani proti a okamžitě zavolali policajty, aby nám udělali doprovod. Policejní hlídka však zrovna byla na druhém konci dálnice, takže jsme zde čekali skoro půl hodiny. S policajtem jsme se nakonec dohodli, že mu pak zaplatíme něco na benzín (rozuměj úplatek). Vyrazili jsme pomalu za policejním autem po dálnici v odstavném pruhu a postupně zrychlovali. Na dálnici nebyl téměř žádný provoz, takže se dalo jet i vcelku rychle. Vše jsme důkladně natáčeli, takže Trabanti a Maluch různě předjížděli policejní auto, ale to ničemu nevadilo, protože ty ten doprovod nepotřebovali. Nakonec policajti zastavili na sjezdu z dálnice, a jakmile jsme je začali natáčet, tak se s námi chtěli akorát vyfotit a již zde nebyli prostor na předání úplatku. Když jsem to později psal Robinovi ze Sola, tak byl ohromně překvapený, protože prý ještě nikdy o nikom neslyšel, že by v Indonésii jel na motorce po dálnici a navíc zadarmo…
Na silnici podél severního pobřeží byl opět hustý provoz, spousta velkých náklaďáků, motorek a šílených sebevražedných dálkových autobusů. Naštěstí však silnice byla stále čtyřproudá a vcelku s dobrým povrchem. Při objíždění města Kaliwungu jsme z mostu zahlédli mezi rýžovými políčky zvláštní vysokou konstrukci a kolem ní létající holuby. Okamžitě jsme zastavili a skočili dolů do rejže zjistit, co je to zač. Místní zde trénovali své holuby na soutěž zvanou Merpati Kolong, v níž jde o to se trefit holubem vypuštěného cca 1 km daleko do čtvercové branky 10 metrů vysoko. Používají k tomu pár holubů, kdy v cíli je holubice jako lákadlo pro holuba. Dan, i Marek z toho byli naprosto nadšení a pořádně jsme to zdokumentovali. Od místních jsem zjistil, že několikanásobný vítěz těchto soutěží může mít až neuvěřitelnou hodnotu 100 miliónů rupií!
Už se pomalu začínalo stmívat a tak jsme raději upalovali dál. Jakmile se setmělo úplně, tak jsme zastavili na náměstí ve městě Kendal na večeři. Zde byli Dan a i ostatní opět nadšení jako malé děti, protože zde jezdila šlapací auta pro 4 osoby, které byla šíleně osvícená množstvím světýlek. Taky zde měli malé elektromotorky, především pro děti, ale Radek, Marek, druhý Marek a nakonec i Dominika je ihned osedlali a blbli na nich jak malí…
Když jsme si dohráli, tak jsme šli shánět různá jídla u malých stánků s jídlem. Já jsem si dal Batagor, což jsou takové různé plněné knedlíčky s burákovou omáčkou, ostatní pak pempek, trochu jiné knedlíčky s vajíčkem a sladkokyselou omáčkou a průběžně jsme si k tomu dávali různé ovocné džusy. Příjemně najezení jsme se vydali ještě pár kilometrů za město na benzinku, kde jsme si natáhli hamaky mezi stromy za plotem, kde byly nádrže s palivy, odkud nás ale vyhnali a branku v plotu zamkli. Jenomže já mezitím byl na záchodech si dát sprchu, takže jsem pak musel přelézt plot, abych mohl do hamaky. Hluk z rychlostní silnice mi vůbec nevadil, jak jsem byl unavený, takže jsem okamžitě usnul…